ČESKÁ REPUBLIKA - BRNO:

Dne 6.5, 11.5, 12.5, 27.5.2010

Představení Klub LEITNEROVA

BRNO – hrála jsem představení „HRNEČKU, VAŘ!“ a „SLUNCE A VÍTR“ pro slyšící děti různého věku. Jednak děti z mateřské školy, dále z I. stupně ZŠ i z II. stupně ZŠ. Mluvila jsem jednak svým hlasem, ale použila i znakový jazyk a hlavně gesta. Chtěla jsem, aby mi děti dobře rozuměly. Před samotným představením samozřejmě paní Továrková všechny informovala, že jsem neslyšící, a co to znamená „znakový jazyk“, a jak se používá. Děti byly nadšené a představení se jim moc líbilo, dobře reagovaly a plně se zapojovaly do hry. Hodně se smály a měly radost, když jsem je učila některá slova ve znakovém jazyce.

Autor: Petra Vaňurová

ČESKÁ REPUBLIKA - BRNO:

Dne 13.5.2010

Představení v Unie neslyšících BRNO

BRNO – zde jsem hrála pro neslyšící důchodce. I oni se snažili do mé hry zapojit. Dobře se bavili a jistě rádi přišli na jiné myšlenky.

Autor: Petra Vaňurová

ČESKÁ REPUBLIKA - KOLÍN:

Dne 16. – 18.4.2010

KOLÍN - konal se ve Městském divadle XV. ROČNÍK FESTIVALU OTEVŘENO

Účinkovali neslyšící herci z Prahy – soubor NEPANTO, předvedli hru „BLÁZNIVÉ POČASÍ“. Dále soubor PSI z Brna se hrou „NÁDRAŽÍ“. Z Hradce Králové ze SPgŠ vystoupil dramatický kroužek se hrou – „RUCE“, „BUBEN“ a „CÍSAŘOVY NOVÉ ŠATY“. Také soubor NEPAHK z Hradce Králové se hrou „ŠPATNÉ RANDE“ a „TŘI PRASÁTKA“. Z Prahy přijel soubor slyšících herců CIRKUS MLEJN se hrou „POSTAV NA ČAJ“. Bylo to úžasné představení, plné akrobatických prvků, pantomimy a pohybu. Já jsem vystoupila se svoji novou pohádkou „PUTOVÁNÍ OŠKLIVÉHO KÁČÁTKA“. Bylo to milé a pohodové představení. Diváci i sami porotci se zapojili do hry. Děti byly nadšené a spokojené.

Autor: Petra Vaňurová

RAKOUSKO - VÍDEŇ:

Dne 25.3.2010

Rakousko - Vídeň, divadelní festival ARBOS - hráli jsme večerní představení hry "SEM TAM". Byla dobrá atmosféra, herečky byly plny energie a hrály s elánem. Ocenění přišlo hlavně od mužského publika. My jsme byli s představením spokojení. Diváci však po představení spěchali a my také se museli ubytovat...a tak na dlouhé debaty nebyl čas. Radost z vystoupení v nás ale zůstala.

Autor: Petra Vaňurová

ČESKÁ REPUBLIKA - SVITAVY:

28.2.2010

SVITAVY - hrála jsem ori malé diváky nové představení v divadle TRÁM, "PUTOVÁNÍ OŠKLIVÉHO KÁČÁTKA". Děti se dobře bavily, byly bezprostřední a nakonec se rády zapojily do hry a samy si vyzkoušely hru s maňásky.

Autor: Petra Vaňurová

ČESKÁ REPUBLIKA - BRNO:

            Na večerní premiéře jsem vystupovala v představení "PUTOVÁNÍ OŠKLIVÉHO KÁČÁTKA". Všichni zúčastnění se sešli v Divadle Barka dne 15.12.2009. Po představení byli pozváni na "večerní party". Bylo to pro všechny milé vánoční překvapení. Celý večer byl příjemný a všichni si to příjemně užili. Naše představení „Putování ošklivého káčátka“ se velmi líbilo a diváci byli nadšení a spokojení.

Musíme poděkovat sponzorům: Drinex, Moname, Starobrno, Ikea, Bachl, Rodina Tichá, Matilda Uherčíková, Bauhaus, Barunka Deli

Autor: Petra Vaňurová

ČESKÁ REPUBLIKA - BRNO:

             Na pozvání organizátora festivalu VÁNOCE NA MORÁVAKU jsme se zúčastnili i my s těmito představeními: „Kouzelníkovo překvapení“, „Slunce a Vítr“ a „O veliké řepě“. Festival proběhl ve dnech 1. – 23.12.2009. Všem se naše představení líbila a diváci byli velmi spokojení.

Více informaci zde: http://www.vanocenamoravaku.cz/cz/fotky/divadlo-neslysim

Autor: Petra Vaňurová

POLSKO:

             Na pozvání paní ředitelky EDYTY LALA jsme se poprvé zúčastnili s naším Divadlem Neslyším tohoto festivalu ve dnech 9. – 12.9.2009. Účinkující byli z Polska, podle mého názoru amatérské soubory. Ze zahraničí bylo naše Divadlo Neslyším a soubor Nepanto z Prahy. Na úvod festivalu byl průvod všech účinkujících. Pak byla různá představení souborů v divadle. Naše vystoupení, přestože bylo určeno pro malé diváky, bylo zařazeno v programu na večer ve 22.30hod, což nebylo dobré. Nemohli jsme to však nijak ovlivnit. Ale naše představení „Kouzelníkovo překvapení“ se velmi líbilo a diváci byli spokojení. Také se nám líbily vystavované obrazy neslyšících. Naše účast trvala na festivalu pouze 1den, což nám neumožnilo více vidět a poznat.

Autor: Petra Vaňurová

KANADA:

                                                                                  Autor: Anna Jurášová

30. června 2009  

BRNO - Herci z Divadla Neslyším a producent Mohamed Nasri zahájili divadelní vystoupení ve Vancouveru a v Miltonu (Škola pro neslyšící). Ve Vancouveru jsme vystoupili dne 1.5, 2.5 a 4.5, kde jsme zahráli představení „KYTICE a JABLOŇOVÁ PANNA“. Poslední vystoupení bylo v Miltonu, kde herci z Divadla Neslyším zahráli 9.5. a 11.5. Spolu s producentem Mohamedem Nasrim jsme pak cestovali.

            "I tentokrát jsme očekávali, že představeni přitáhne nejen kanadské, ale i české a americké neslyšící a slyšící diváky," uvedl organizátor inscenace Mohamed Nasri. Právě za takovýmto publikem Divadlo Neslyším cestovalo do zahraničí počátkem května, kdy vystoupilo na pěti divadelních vystoupeních v Kanadě.

            Jsme rádi, že producent Mohamed Nasri se snažil kontaktovat různá divadla ve městech, abychom měli příležitost si tam zahrát naše představení. Také jsme měli možnost poznat nové prostředí i lidi. Tímto mu chceme poděkovat, za jeho práci. Náš dík má také kamarád z Kanady, který nás po městě doprovázel jako průvodce. Nebylo to pro nás lehké vypořádat se s časovým posunem. Byly to náročné dny, plné nových dojmů, ale moc se nám tam líbilo. Mě osobně nejvíce zaujal Vancouver. Je to výstavné a krásné město, ve kterém se hodně sportuje, lidé jsou příjemní a milí. Také jídlo bylo vynikající. Všichni jsme byli spokojení. Byl to pro nás veliký zážitek a zkušenost.

Autor: Petra Vaňurová

             Při cestování s Divadlem Neslyším jsem byl celkem spokojený, hodně jsem tam poznával, tamější kultura je jiná. Jel jsem tam spíš pracovně,  jako osvětlovač inscenace „Kytice“ a taky jako herec v inscenací „Jabloňová panna“. Pracovní cesta trvala 14 dní.  Já sám jsem zůstal ještě týden v Kanadě. Přespával jsem u kamaráda, který v době komunismu emigroval s rodiči  z ČR. Největší zážitek jsem prožil v Seattle (USA), kde jsem uviděl českou tramvaj typu TRIO. Skutečně jsem z toho byl nadšený. Další zajímavost pro mne bylo metro v Seattle. Nevěřil jsem svým očím, protože v metru se jezdí autobusy, jako autobus v tunelu. To mi nevyhovovalo, protože se v tunelu nedalo dobře dýchat. Dále jsem poznal město Miltone. Tam můžete kartou vybrat peníze přímo z auta, jako u McDonaldu – McDrive. Prostě  pohoda.

              Zajímavé bylo, když jsem někoho neslyšícího potkal, tak se mne vyptávali, zda se mi tady v Kanadě líbí, jestli bych se sem nechtěl přestěhovat. Vždycky jsem odpověděl, že tady to je docela pěkné, ale žít bych tu asi nedokázal. Prostě všude dobře, ale doma nejlíp. Oni se ale divili. O putování v Kanadě bych mohl dlouho psát. Uzavřu to proto tak, že jsem byl moc rád, že jsem se tam podíval a všechno viděl na vlastní oči.

Autor: Miroslav Gavelčík

              Ve čtvrtek ráno jsme z Prahy přiletěli do Vancouveru. Šli jsme se ubytovat a ráno jsme měli zkoušku v divadle. Večer bylo představení "KYTICE". Další den bylo odpolední představení "JABLOŇOVÁ PANNA". Bylo hodně diváků. Měli jsme i čas na prohlídku města. Je veliké a moc pěkné. Okolo jsou hory a čistá, nadherná příroda. Lidé tam hodně sportují a běhají, jezdí na kolečkových bruslích a na kole. Nejvíc se mi ale líbilo moře. Počasí bylo chladné. Ve Vancouveru jsme byli šest dní a pak jsme dál do Seatlu, který je už v Americe, jeli autem. Stále pršelo. Město Seattle je také veliké, s různými obchody. Má jinou atmosféru než Vancouver. Večer jsme odletěli směr Toronto a 2x přestupovali. Poprvé jsem zažila cestovat i malým letadlem. Pak nás kamarád odvezl autem do města NIAGARA FALLS, které leží na hranici mezi Kanadou a Amerikou. Tak jsme viděli i krásné NIAGARSKÉ VODOPÁDY, které jsou večer osvícené barevnými pruhy světel. Ráno jsme odjeli z Niagara Falls do Toronta na návštěvu školy pro neslyšící. Pak jsme jeli do hotelu. Opět jsme 2x hráli. V Torontu jsme byli celkem pět dní. Z Toronta jsme letěli do Frankfurtu. Tam jsme čekali 12 hodin na spojení autobusem k nám domů. Vrátili jsme se v pořádku, ale hodně unavení, protože časový posun není příjemný. Máme krásné zážitky a chceme poděkovat Mohamedovi Nasrimu a  Monice Kurincové z Divadla Neslyším, že nám pomohli tuto cestu realizovat.

Autor: Lenka Hernoun (roz. Šlachtová)

Měšťák v daleké zemi

             Jsem slyšící. Mluvím a rozumím česky.  A na čtrnáct dní jsem se octnul s divadlem Neslyším v Kanadě. V zemi, kde se mluví anglicky a francouzsky byli mými společníky čeští neslyšící herci dorozumívající se mezi sebou českým znakovým jazykem (už na letišti Ruzyně mi bylo mile vysvětleno, že znakovaná čeština je něco jiného a ne úplně dobrého), Kanaďané znakující v severoamerickém ASL (podle herce Gavelčíka velmi hrubém jazyku) a divadelní producent Moe pocházející z Tunisu, kde se "znakuje francouzsky". Přesto jsme se i v tomto „zmatení jazyků“ dokázali vyznat a dokonce mě bavilo se znakový jazyk učit … tedy když jsme byli někde uvnitř. Protože jakmile v Kanadě vyjdete na ulici, na jakoukoliv ulici, jedno jestli na malém městě, nebo uprostřed Toronta, musíte se už stále dívat kolem sebe. Jste něčím neviditelným nuceni. Všechno totiž vypadá jinak, než jste zvyklí. Domy, auta, obchody, poštovní schránky a dokonce i to o čem si myslíte, že dokonale znáte, třeba jako tráva vám přijde nějaké jiné a vidění hodné. Pochopil jsem, proč si u nás japonští turisté všechno pořád fotí. Pro tu novost a jinakost. Před odjezdem jsem si říkal: „No tak dobrá, i já si vezmu foťák, i když jej jistě všichni budou mít, ale moc fotit nebudu.“ Co stalo se jsem nečekal. Fotil jsem, byl jsem puzen, fotit každou maličkost a hlavně stále dokola znovu a jinak fotit Mrakodrapy. Mrakodrap není jen vysoký dům. Nemůže být, protože vysoké domy přece znám i od nás. Ano, paneláky. Ale takový mrakodrap i když třeba není o mnoho vyšší než panelák do dálky působí, přitahuje vás k sobě, k samé patě své stěny. A když se k němu ulicemi přes koleje a silnici plnou aut, motorek, autobusů  a chodník s lidmi rychle jdoucími nebo stojícími a prosící o dolar přiblížíte, řekne si: „Dobře Mrakodrape, uznávám, že máš sílu a dokázal si mě přitáhnout až těsně k sobě, ale ani za nic mě nedonutíš, abych zvednul hlavu a celý tě zhlédnul.“ A Mrakodrap se nesměje a Mrakodrap nic neříká. A vy máte pocit, že jste zvítězili a půjdete si dát hranolky polité octem do blízkého bistra, když tu uslyšíte letadlo. Mimovolně vzhlédnete, abyste to oblíbené hliníkové zvířátko viděli a … už je pozdě. Místo letadla se totiž vaše zorné pole zalije obrovskou jednolitou plochou oken Mrakodrapu. Nemůžete už pohledem uhnout. Je veliký, mohutný, tichý,  mlčící. A není sám. Mrakodrapům zatěžko stát osaměle a tak kolem sebe mají další, menší, vetší, skleněné, betonové, oválné, hranaté, s mraky v oknech a s pány na plošinách omývající je. Vidět Mrakodrapy je pro městského člověka jako pro námořníka vidět oceán. Čtete si o nich, vyprávění těch co už je viděli nenápadně posloucháte, na fotkách je vidíte, ale dokud před nimi nestojíte a nepoměřujete se jejich hmotou, nevíte kým jsou.

Autor: Petr Kačírek